Tato otázka trápí velké množství maminek, které mají podobný životní příběh jako já. Na samotném začátku jsem našla útočiště, zázemí a otevřenou náruč u své rodiny – u svých milujících rodičů. Po životním zklamání s původním partnerem, po porodu a v prvních letech života mé dcerky Megi jsem se plně soustředila právě na ni. Veškerou svou energii i lásku jsem věnovala jen jí.
Postupem času, jak roky plynuly, jsem si ale začala uvědomovat, že mi přece jen něco chybí. Ta pomyslná druhá polovina, někdo, kdo by mě měl rád, kdo by se mnou sdílel každodenní radosti i starosti. Přestala jsem se tedy bránit myšlence navázání partnerského vztahu – ovšem s jasným vědomím, že ten „někdo“ musí přijmout a milovat i mou dcerku Megi.
A ruku na srdce – mít rád cizí autistické dítě je pro mnoho lidí úkol nad lidské síly. Postupně jsem tak docházela k přesvědčení, že vlastně toužím po nemožném. Začala jsem samu sebe přesvědčovat, že nám dvěma je přece dobře i samotným, že nikoho dalšího ke štěstí nepotřebujeme.
V průběhu následujících let se mi díky vlastní píli a vytrvalosti podařilo osamostatnit, zařídit si vlastní bydlení a začít budovat náš společný domov. Krok za krokem jsem vytvářela bezpečné hnízdečko pro sebe a svou dceru Megi.
Pohádky existují!!!
A opravdu. Skutečně se objevil – jako princ na bílém koni. Zní to možná až nezodpovědně, ale po pouhých třech dnech se k nám Jirka nastěhoval. A světe div se… už zůstal.
Pro něj to nebylo vůbec jednoduché. Život s nízkofunkční autistkou je nesmírně náročný. Je plný odříkání, trpělivosti, pochopení a každodenního sebeobětování. Jsou to situace, na které vás nikdo nepřipraví a které prověří i ty nejsilnější povahy.
A přesto to dokázal. Neutekl. Nevzdal to.
Po roce společné cesty jsme si řekli své ANO a dnes máme v našem životě další obrovskou lásku – našeho syna Lukáška. Jsme rodina. Možná trochu jiná, ale o to silnější.
.jpg)
Upřímná slova Jirky
Začátky našeho soužití byly hodně těžké. Nebudu lhát a ani nechci.
Megi vadily prakticky jakékoliv zvuky – pípnutí mobilu, zvuk kávovaru (a kávu fakt miluju), běžné hovory mezi mnou a Míšou. Paradoxem je, že sama je Megi extrémně hlučná.
První dovolená u moře, krátce po našem seznámení, byla pro mě zlomová. Deset dní, čtyřiadvacet hodin denně v přítomnosti Megi. Psychicky jsem to skoro nedával. Byly chvíle, kdy jsem si vážně kladl otázku, jestli tohle všechno zvládnu. Jestli na to mám.
Stejně náročné pro mě byly i situace na veřejnosti. Přiznávám bez obalu – styděl jsem se za projevy a chování Megi. Kolikrát jsem si přál mít neviditelný plášť a prostě zmizet. Nebylo to hezké, ale bylo to lidské.
Jenže moje láska k Míše byla – a pořád je – tak silná, že jsem to nevzdal. Nikdy mě do ničeho netlačila. Naopak. Byla mi obrovskou oporou a cítil jsem z ní bezmeznou lásku, klid a důvěru. A to rozhodlo.
Všechno jsme spolu zvládli. A zvládáme dodnes.
S čistým svědomím a hrdostí dnes můžu říct, že obě naše děti – Megi i Lukáška – nade vše miluji. Za chování Megi na veřejnosti se dnes už ani v nejmenším nestydím. Naopak. Chráníme ji, stojím za ní a bráním ji, kdykoliv je potřeba.
Nezastírám ale ani to, že jsou chvíle, kdy bych ji v každodenním kolotoči nejradši „uškrtil“. Ale upřímně? Myslím, že to tak má většina rodičů dětí s těžkým autismem. A možná i rodičů obecně.
Stejně jako jsem Megi přijal já, ji s otevřeným srdcem přijala i celá moje rodina. A za to jsem nesmírně vděčný.
A tady naše pohádka ještě nekončí.
V současné době je podaná žádost k soudu o plné osvojení Megi ze strany Jirky. V srdci ji má už dávno – teď už jen zbývá doplnit tu „papírovou“ část.
A na závěr bych se chtěla obrátit k vám, které jste na své autíky samy a už možná přestáváte doufat. Nezavírejte své srdce. Věřte na pohádky. Ony opravdu existují.
Ta moje má ten nejkrásnější průběh. A stále ještě nekončí…
Pokud právě teď čtete tyto řádky a máte pocit, že jste na všechno samy, že vaše situace je příliš složitá a že na „normální“ štěstí už pro vás nezbylo místo, zkuste si dovolit aspoň malou jiskřičku naděje. Ne proto, že to bude snadné. Ale proto, že jste silnější, než si samy myslíte.
Vaše děti vás potřebují spokojené. A vy si zasloužíte lásku, pochopení a oporu – nejen jako maminky, ale i jako ženy. Nespěchejte. Netlačte na sebe. Každý krok, i ten nejmenší, se počítá.
A pokud dnes ještě nevěříte na pohádky, nevadí. Stačí, když uvěříte samy sobě. Zbytek může přijít časem.
